Po Kristu

4. října 2017 v 15:42 | Lunawe Demonica |  Blog a o nás
Tak jo toto bylo započato v roce 2011 a chci to konečně dopsat. Tak nějak jsem se v tom zasekla, ale bylo by na čase to konečně dopsat nemyslíte? Kdysi to bylo myšleno jako povídka na díly avšak aktuálně z toho bude příběh bez pokračování. Mám toho rozepsáno mnoho což víte. Tak snad se vám to bude líbit. Příjemné počtení přeji.

Byla temná noc když jsem měl nehodu...Blížila se mrazivá zima....
Ale když jsem se probudil nic jsem neviděl. Začal jsem křičet "Nevidím! Já nevidím!". Někdo přiběhl. "Oslepl jste pane Merryle." byl to mužský hlas. Zachvěl jsem se. "Nic si nepamatuji. Co se stalo? Jaké je mé jméno?" snažil jsem se zjistit, co se stalo.

"Vaše jméno je Dyrk Merylle. Měl jste nehodu. Byla s vámi i vaše žena. Kelly Merrylová..." řekl ten hlas. "A je v pořádku?" slyšel jsem jak jsem ze sebe vydal. "Zemřela. Uhořela." opáčil. "Je mi to líto" dodal. "Jaké je vaše jméno? Pane? A budu zase vidět?" vyjel jsem na něj. "Jsem doktor Ameros Daimon Devil." opáčil mi. "Když se vaše operace podaří, tak ano. Zítra vám dají zelené čočky, ale jen dočasné. Pak vám dají jiné" řekl doktor Ameros a odešel.

Po chvíli se otevřely znovu dveře, tentokrát to byl ženský hlas. "Dobrý den pane Merylle. Jsem Amanda Jorrylová" řekla. "Jak se cítíte?" ptala se. "Zmateně" opáčil jsem. "Pochopitelně" zamumlala. "Ted vám podám večeři. Je sedm hodin. Kdybyste něco potřeboval zazvonte. Zvonek máte nad hlavou po pravé ruce." a odešla. K večeři byl řízek a brambory. Ale chutnalo to příšerně. Řízek byl na kost tvrdý a brambory suché. Odložil jsem talíř a pokusil se usnout.
Když jsem se probudil zavál mnou ten strašný pocit. Pocit temnoty. Byl to nejhorší pocit, který jsem kdy zažil. Viděl jsem jen černo...

ozval se ten známý zvuk. Zvuk dveří. Byla to Amanda Jerrylová. Poznal jsem ji po hlase. "Dobré ráno pane Merryle. Máte štěstí, že ty čočky vám nasadí už dnes. Budete opět vidět. Ale ted se pořádně najezte." podala mu talíř z koblihami a kafe. "Děkuji. Bylo to dobré" snažil se o ten nejmilejší úsměv. "Nemáte zač" měla tak milý hlas. Ona se stala mým andělem. Nevím sice jak vypadá, ale jen po hlase je to Anděl.

Operace proběhla skvěle. Zase jsem viděl. Můj pokoj byl jiný, než pokoje ostatních. Byl vymalován temnou modrou. Okna byla dvě, veliká s zářivě bílími rámy, otevřené dokořán. Do poje vál sice podzimní, ale teplý vánek. Do pokoje přišla Amanda. Nevím jak jsem ji poznal. Asi dle chůze. Amanda byla oblečena do rudých bohatých šatů. Ale co to nevidím, měla na sobě křídla. Vyvalil jsem oči. "Ty jsou pravá?" zeptal jsem se. Zadívala se na mne s údivem. "Co má být pravé?" ptala se.

"Ty křídla...." opáčil jsem nejistě. "Aha ty čočky a jeden s jejich vedlejších účinků. Nemám svatozář? Za týden vám je vymění..." opáčila Amanda. "A pak to bude v pořádku..." ujištovala mě. "Nemáte. Takový případ tu byl také? " divil jsem se. "No po pravdě ano byl." zadívala se tak, že jsem nebyl schopen určit co si právě myslí. Podívala se mi do očí a pak mi vlepila vášnivý polibek. "Miluji vás pane Merryle. Od prvního pohledu na vás."

"I já se na vás vždy těšil. A s těmi křídly jste úplný anděl paní Amando. I já vás velmi miluji. Vždy ještě před tou operací jste mi zlepšila náladu. Nevěděl jsem čím to je. Teď to vím Amando Jorrylová! Miluji vás..."
Začal jí líbat všude.. po celém těle..

"Ale nepřehánějte to. Tady teď ne pane Merylle. Až vám bude lépe můžeme mít soukromí. Tady v nemocnici to není dobrý nápad pane Merylle zrovna když zde pracuji. Nemohu si dovolit přijít o práci. Chápete doufám." pronesla ke mne Amanda. Můj výraz poklesl a úsměv sklesl. No musel jsem ji v tomto případě pochopit. "Ano chápu vás" odvětil jsem ji.

Venku byl mráz. Než jsem dostal čočky a začal jsem znovu vidět tak přituhlo. Jinovatka a zamlžené nemocniční okna. I v pokoji bylo chladno. Zima a mráz. Amanda odešla z pokoje musela pracovat. Týden uplynul moc rychle. Většinu dní jsem prospal. Musím ještě nabrat sílu. A šel jsem znovu na sál. Operace trvala dlouho, ale o tom jsem nevěděl. Amanda mne uspala. Nevěděl jsem o sobě. Nevnímal jsem nic. A najednou bílé prudké světlo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama