Říjen 2017

Upíří Dítě

8. října 2017 v 18:05 | HorrorCarol |  HorrorCarol stories
Byla krásná zimní mrazivá noc když se Carol narodilo děvčátko bylo nádherné s krásně černýma očima.
Carol jí pojmenovala Rous to jméno se jí už delší dobu líbilo.
Carol byla už 5 let upírkou před pěti lety se rozhodla stát se upírkou aby neumřela kvůli transplantaci srdce co jí čekala.
Otec Rous byl Vladan ten který před těmi pěti lety karol přivedl do jejich sídla a udělal zní upírku.
Carol teď byla nejšťastnější na světě nemusela se bát,že umře a navíc měla dítě které si tak hodně dlouho přála.
Rous rostla jako zvody uběhlo patnact let jako voda a z Rous se stala krásná upíří slečna.
Rous měla krásné dlouhé černé vlasy a černé oči.
Carol a Rous měli nadherný vztah jako by skoro nebyli matka z cerou ale kamaradky.
Jednou přišla Rous za Carol mami jak ses stala upírkou a proč?
Carol jí začala vyprávět celý svůj příběh o tom jak se stala upírkou a proč a jak poznala jejího otce.
Rous seděla a tiše poslouchala krásný ale trochu smutný příběh ze života své matky.
Když Carol dovyprávěla celý příběh Rous vztala a obejmula jí se slzamy v očích.
Mami jednou chci být tak silná a statečná jako ty dříve Carol jí také pevně obejmula a řekla to už jsi teď holčičko moje.
Carol šla za Rous v den jejich osumnáctých narozenin neslají dárek Rous seděla v okně a hleděla na měsíc v úplňku.
Jé mami ty jsi tady ano zlatíčko moje všechno nejlepší k tvým dnešním osumnáctým narozeninám.
Mami moc děkuji jé to je nadherný darek takový plášť jsem si vždy přála Carol Rous dala červený plášť s kapucí.
Mami ja si ho vezmu teď na sebe a ty si vem ten svuj černý co máš a pujdem se projít teď při úpl%nku na hřbitov.
Klidně holčičko moje budu moc ráda když se semnou projdeš.
Tak se Carol s Rous vydali na nedaleký hřbitov kam Carol chodila moc ráda a kde poznala Vladana.
Rous se zastavila u jednoho hrobu kde bylo Carol jmeno mami ty tady máš hrob proč?
Protože zlatíčko moje moji příbuzný a přátele z lidského světa si myslí,že jsem umřela při té transplantaci víš?
My nesmíme lidem říkat kdo jsme a tohle bylo nejlepší řešení co šlo abych nijak jinak neublížila lidem co mám ráda.
Mami jsi vážně hodně silná a velká bojovnice když ses dokázala i vzdát toho cos měla ráda jen proto abys mohla dál žít.
Já vím dceruško moje a jsem za ten život ráda mami asi ti ti lidé i chybí,že?
Ano chybí Rozinko chybí moc chybí obzvlášť jeden človíček s kterým jsem dříve chodila.
Proč jestli jsi ho milovala a určitě hodně jsi ho pak taky neproměnila v upíra a nezůstali jste spolu?
To není tak jednoduché zlatíčko ja ho vlastně miluji pořád a tvůj otec otom ví to se neboj ale nemůžu ho jen tak proměnit ani nevím jestli by si to přál.
Mami a víš co ten člověk děla teď a jak se má?
Ano vim žije sám a je hodně smutný kvuli mě chybím mu hodně mě miloval víš?
Mami a myslíš si,že by mu vadilo žít s upírkou? Já nevím Rozinko třeba né a třeba taky ano.
Mami jestli ho miluješ tak běž zaním řekni mu,že žiješ ale už né jako člověk ale jako upírka.
Holčičko to neni jednoduché jednou až bude ten správný okamžik tě vezmu k jeho oknu a ukážu tiho jestli budeš chtít.
Budu chtít maminko moc ráda uvidím člověka kterého miluješ a i přesto,že ho miluješ si byla ochotná se obětovat abys ho nemohla vídat.
Přišel druhý den po tom co Rous s Carol byli na procházce po hřbitově a Rous vešla do pokoje kde byla Carol mami ty pláčeš?Pročpak pláčeš copak se stalo hned se ptala své maminky.
Holčičko moje pláču kvůli vzpomínkám na toho kluka o kterém jsem ti včéra říkala.
Mami tak pojď půjdeme zaním a povíme mu to prosím nechci abys plakala a byla tak to smutná.
Tata se určitě zlobit nebude když ví ,že toho kluka miluješ.
Dobře pujdeme se podívat k jeho oknu jestli teda chceš abych ti oněm mohla vyprávět a povídat náž společný příběh.
Mami to budu moc ráda,tak šli až došli k Lubovo oknu jako vždy seděl u počítače a hrál nějakou hru.
Tak tohle je Lubo Rozinko moje první velká opravdová láska dceruško moje který já se vzdala kvuli tomu to životu.
Carol začla vyprávět přívěch oni a Lubovi Rous se na něj dívala a poslouchala zas tiše svou matku a přitom koukala na její velkou lásku občas se koukla do matčiných smutných očí s kterých tekli i slzy.
Když Carol se slzami v očích dovyprávěla příběh velké lásky Rous také plakala a řekla mami zaťukej na něj a běž zaním prosím.On bude rád a ty určitě taky vše mu v klidu vysvětlíš určitě to pochopí jestli tě miloval a miluje tak jak jsi mi teď vyprávěla.Carol se na Rous podívala a řekla já nevím dveruško moje.
Pujdeme domu a já si to tam promyslím pořádně a jestli budeš chtít kdybych se rozhodla mu to říct mužeš jít semnou on si vždy přál dceru tak si myslím,že by byl rád kdyby viděl,že aspoň mě se to splnilo.
Carol a Rous došli domu každá šla do svého pokoje a za deset minut za Carol přišel Vladan a ptal se jí kde byli?
Carol mu řekla,že Rous s ní chtěla jít za tím klukem kterého pořád ona miluje Vladan jí řekl a co ti naše dcera na váš příběh řekla určitě jsi jí ho vyprávěla?
Ano vyprávěla a přemlouvala mě abych šla za ním a řekla mu,že žiju přesně to co jsi mi říkal ty přet třemi lety.
A půjdeš za ním a řekneš mu to?
Já nevím Vladane vše je tak moc složité ani nevim jak by to Lubo vzal?
Uplynul rok od toho kdy Carol byla s Rous u Lubova okna od té doby Caro se věčně zavírala v pokoji a plakala protože viděla,že Lubo stoho,že jí stratil je velmi nešťastný a jen hraje a pije pivo to jí zlomilo.
Najednou někdo zaklepal na dveře jejího pokoje ano mužete dál řekla Carol.
Stála vnich Rous a říká mami já mam pro tebe překvapení zavři oči prosím tak Carol zavřela oči a Rous řekla jen mužeš dál.
Do dveři vztoupil Lubo Carolko moje ty vážně žiješ Carol otevřela oči a myslela si,že se jí to jen zdá ale nebyl to sen.
Pak vešla Rous a pověděla matce,že vše Lubovi řekla a ,že on chtěl zaní a vidět jí.
Pak je Rous nechala samotný a Carol s Lubem si začali povídat Vladan potkal na chodbě dceru a říkájí udělala jsi správnou věc gratuluji teď bude tvá matka ještě šťastnější já vím otče.
Carol s Lubem si povídali celou noc leželi spolu naposteli mazlili se jako kdysi a povídali si u toho.
Pak jí Lubo povídá Carol nevadí mi,že jsi se rozhodla tak jak ses rozhodla hlavně ,že žiješ mohla jsi mi to už dávno povědět a mohli jsme zůstat spolu nadále.
Lubo jestli chceš můžeme já jsem sama pořád nikoho nemam a co tvá dcera Rous tu s někým máš?
Ano mám s Vladanem ale ten ví,že tě pořád miluji i on mě kdysi přemlouval abych šla za tebou a vše ti řekla stejně jako Rous.Jaký otec taková dcera prohlásila Carol.
Carol ja tě taky celou tu dobu miluji proto jsem si ani nikoho nemohl najít budu rád když se ke mě vrátíš nevadí mi,že jsi upírka vubec se ani nezlobím pořád jsi krásná jako kdysi.
Tak Carol s Lubem se dali zas dohromady a Carol se ho ptá chceš žít tady s námi nebo půjdeme k tobě?
Lubo zaležií na tom jestli tě Vladan tvůj stvořitel pustí s tohoto sídla?
Carol šla za Vladanem a Rous a řekla jim ať sní jdou kní do pokoje.
Vladan a Rous šli Vladan se Lubovi představil Lubo jemu taky.
Carol povídá,že se s Lubem k sobě vrátili a jestli jí Vladan pustí k němu?
Vladan povídá Carol víš moc dobře,že tě tu nechci násilím držet a už dávno jsem ti říkal,že máš dělat věci tak jak je cítíš a jestli odnás chceš odejít se svojí láskou běž.
Pak se Carol podívala na Rous a povídá jí a co ty dcerko moje pustíš mě ?
Ne mami já půjdu stebou jestli to otci a Lubovi nebude vadit?
Lubo povída mě to nevadí jsi dcera Carol budu rád když budeš snámi klidně tě budu brát jako bys byla moje vlastní když si to budeš přár. Vladan povída jestli chceš jít s matkou klidně jdi obě víte,že se tu kdykoliv můžete zastavit za námi na náštěvu.Pak se podíval na Luba a říka mu buť na ty moje holky hodnej je pardon Carol je tvoje chlape.
Tak se Rous i Carol sbalili a odešli s vili upíru k Lubovi.


Bolest

7. října 2017 v 21:16 | Jeff the Killer |  Lunawe Demonica/ Jeff the Killer
Bloudím tmou do neznáma, temnota mne prosakuje. Buď má dáma, co mne miluje. Svět bolesti chci opustit, i tu hroznou samotu. Co se třeba oběsit, cítit tu temnotu. Nemohu dýchat slzy tečou po tváři, a bolest co mne ničí uvnitř. Moje tvář ztratila záři, chci od všeho pryč. Bolest o které nedokážu mluvit, nikdo mne nemůže nutit. Ach bledá luno co záříš z nebe, chci tě obejmout. Nějak mi hrabe, kate už mne můžeš sejmout. Věděli jste, že nemám nic...


UpírkaCarol

7. října 2017 v 11:59 | HorrorCarol |  HorrorCarol stories
Za jedné chladné noci se mladá dívka jménem Carol procházela po hřbitově.
Bylo jí velmi smutno a taky byla dost nešťastná.
Hřbitov jí dost uklidňoval a taky se tam cítila dobře.
Jednou tam narazila na zvláštního kluka moc se jí líbil a přitahoval jí.
Byl oblečen do černého oděvu jako měla ona.
Takže bylo více než jasné,že byl gotik jako je ona.
Tak k němu přistoupila a zeptala se ho jak se jmenuje a co v noci dělá na hřbitově a on odpověděl,že miluje hřbitovi a hlavně v noci.
Já jsem Carol a jak se jmenuješ ty?
Já se jmenuji Vladan těší mě spanilá krásko.
Ty jsi taky gotik jako jsem já?
Zeptala se ho Carol a on odpověděl ne já jsem někdo o kom se v té to vaší společnosti nemluví protože si myslíte,že už neexistujeme.Jsem upír asi se teď budeš bát a utečeš?
Proč bych se bála miluji upíry stejně jako vlkodlaky a vše co naše lidstvo nepříjímá.
Kdyby jsi byl zlý tak už mi dávno ublížíš tak proč se bát?
Jsi chytrá holkaCarol ale mi jen tak neubližujeme to máš pravdu pokud se nám někdo líbí a přitahuje nás ano spousta zvás si myslí,že upír už se zamilovat nemuže protože mu přeci nežije srdce ale opak je pravdou.
Ty se mi moc líbíš a přitahuješ mě Carol chceš být upírkou a mou paní nebo raději dál žít lidský život?
Carol se zarazila a přemýšlela ařekla Vladane já stejně lidský život asi dlouho žít nebudu protože mám jít na transplantaci selhává mi srdce.
Tak se staň upírkou a na žadnou operaci nepujdeš a budeš žít mnoho let jako já.
Carol se na Vladana podívala a řekla tak dotoho Vladane proměň mě chci být upírkou.
Vladan splnil Carolčino přání a proměnil jí v upírku.
Pak jí povída pamatuj si ale,že teď budeš rychlejší a mít jinačí schopnosti než člověk třeba také větší sílu.
Budeš prahnout po krvy samozdřejmě že už nechám jen na tobě jestli budeš zabíjet lidi nebo zvířata.
Děkuji Vladane jsem moc ráda,že jsem tě poznala a potkala právě v pravou chvíli.
Carol a Vladan odešli do sídla kde Vladan žil i s ostatními upíry ty Carol přivítali s velkou láskou a respektem.


Pokrevní sestry

7. října 2017 v 11:39 | Jeff the Killer |  Lunawe Demonica/ Jeff the Killer
Stála uprostřed hrobů a čekala na svou sestru. Dnes ano dnes se měli pokrevně spojit a měl se ji splnit sen. Ano dnes se mají stát úplné sestry. Pokrevní linie . Ano čekala na ni mnoho století. Na ni. Vždy dříve než se to mělo stát zemřela. Dnes to mělo býti jinak. Dnes měl konečně přijít ten zvrat. Zvrat a naplnění osudu? Těšila se na to. Chtěla ji dát tento dar už dlouho. Moc dlouho. Čekala na hřbitově než odbyje půlnoc. Zrovna byl úplněk. Ideální čas. Pro tento dar temnot. Uslyšela něčí kroky. Ano dnes to bude. Její sestra v krásných gothických černých šatech až na zem přelezla hřbitovní zeď a hledala ji po hřbitově. " Tady..." ozvalo se za ní. Prudce se otočila a vrhla se ji kolem krku. Objali se. Hřbitovní svíce ozařovali hřibot. Tak krásná vůně hřbitovní. Milovali hřbitovní vůni. Nadechli se. " Nuže? Jdeme na to? " pronesla. " Ano. Konečně se mi splní sen. A budu úplná. Budu dokončená" pronesla její sestra co právě přišla. Ano je to tu. Konečně to přišlo. Byli obě krásné. Jedna anorektická postava druhá roztomilá baculka. Kostlivec a medvídek. Nu tak šla na to. Prokousla ji tepnu a když se napila její krve tak ji dala tu svou. Královna upírů si konečně stvořila svou pokrevní sestru na, kterou čekala mnoho staletí. Konečně se to naplnilo. Sawe měla být už dávno upír, ale vždy dříve zemřela. Úplná proměna bude zhruba za tři dny. Takže bude u ní. A kontrolovat proměnu. Jestli je vše v pořádku konečně jak to mělo být už dávno. Konečně se vše povedlo. Byla šťastná, že po tak dlouhém čekání se vše povedlo. V dáli z lesů vili vlci na úplěk. Milovaly vlky, ale nenáviděli vlkodlaky. Především královna upírů. Jak jinak. Moc smrdí. Ano vlkodlačí smrad je hrozný. Puch. Vlci jsou krásní, ale vlkodlakům se nedá věřit. Jsou nevychovaní a lžou. Naopak od upírů. Kráyný závan mrtvých, ale jejich nářek už se nedal poslouchat. Tak odešli ze hřbitovní linie. Proměna proběhla dobře. Odteď jpu i pokrevní sestry. Konečně


Příběh pro mne od kamarádky

7. října 2017 v 0:52 | Jeff the Killer |  Vaše příběhy- Příběhy co mne zaujaly
Stála jsem v temné uličce a dívala se na ni. Její srdce bilo pravidelně ale dech byl mírně zrychlený. Mé vlastní predatorske pudy mě nutili zaútočit. Bylo by to tak snadné, polapit a prokousnout bledý krk... přímo cítím jak praminek krve stéká po krku a zanechává levkanou stopu na jejím dekoltu. Pohled do mých temných očí a já ti ukážu svou sílu, jsem temný strážce tvé duše, já budu tvůj charon a převedu tě přes řeku Stiks a až opět přijde tvůj čas budu očekávat tvé zrození. Provedu tě znova detstvim až do dospělosti a pak má krev uzdraví tvou zraněnou duši. Navždy tě pripotam k sobě. Moje jméno bude jako nekonečná píseň která tě provede nesmrtelnosti. Já budu tvůj soudce já budu tvá královna a ty má věčná přítelkyně. Dokud země bude existovat do té doby te budu doprovázet kamkoliv budeš chtít.

Project Kernnel

7. října 2017 v 0:47 | Jonny |  Outsider stories
Project Kernnel
12.3.
Konečně jsem se dostal do laboratoře. Nemůžu uvěřit, že z tolika uchazečů vybrali zrovna mě! Je to úžasný pocit- Dneska jsem se setkal s lidma z mého oddělení a musím říct, že jsme se ještě nikdy v životě necítil tak spokojeně. Jsou to skvělí lidé, a to je důležité, protože s nima budu pracovat na úplně novém projektu. Už se těším, až mi zítra řeknou, co to bude. Dneska mi ukázali moji pracovnu, není velká, ale to není pro fyzika a navíc nováčka problém...


13.3.
Mary mi dneska do kanceláře přinesla složku o výzkumu, a abych řekl pravdu, nic zvláštnějšího jsem ještě neviděl.
Výzkum se snaží o to najít naprostou podstatu všeho. Jádro existence. To NĚCO, co vytvořilo atomy, to, co může za Velký třesk.
Jsem z toho nápadu nadšen, ale mám torchu obavy. Myslím si totiž, že je to
1) Velmi težké
2) Velmi drahé
3) Velmi nebezpečné
Přece jenom jsem si totiž vzpomněl na Marie Curie, můj velký vzor. Objevila velikou, doslova průlomovou věc a ta ji nakonec vzala život. Musíme být obezřetní.

14.3.
Začínáme s výzkumem. Dneska jsem se Mary, Carlovi a Harrymu svěřil se svými obavami, ale jen mě poplácali po zádech, že za to jen může nervozita. A asi mají pravdu. v životě jsme ty lidi neviděl a teď s nima budu muset trávit celý svůj volný čas. Budu si muset zvykat na to, že si za nějaký čas budeme lézt na nervy. S tím počítám všemi deseti...

16.3.
Carl s Mary dotáhli naše stroje k hledání Kernnelu ( ano, Harry přišel s názvem Kernnel)
Vypadají bizarně, kdysi dávno jsem sledoval Hvězdnou bránu, toto zařízení byla její menší kopie. Byla to obruč, v jejímž prostřeku je na čtyřech ocelových ramenech přichycená nádoba s vakuem.
Uvnitř budeme skladovat antihmotu.
Antihmota je naprostý opak hmoty, musí být oddělená od atomů, protože s jakýmkoliv setkáním s hmotou vybuchne.
U toho opravdu nechci být.

20.3.
Ty čtyři dny jsme prakticky nic nedělali, antihmota měla z CERNu přijet už 17.3., ale nějak se to zpozdilo. Až dneska konečně přijeli lidé ze Švýcarska s antihmotou. Musíme s ní nakládat velice opatrně, a to nejen kvůli riziku výbuchu. Antihmota je nejdražší věc na světě, bylo jí vytvořeno jen 30 miligramů.
Za celou historii lidstva.
Teď ji budeme ve vakuu držez nad dnem nádoby čtyřmi silnými magnety.

21.3.
Dneska jsme dělali první pokusy. Nebudu ale říkat jak, kdyby se tento deník dostal do spárů jiných vědců, výzkum by nemusel pokračovat a mě by vyhodilil.
Ale musím říct, že od té doby, co se pohybujeme u antihomty, nálada klesla. Pracovní napětí, to je toho...

28.3.
Uběhl týden pokusů ale my jsme se neposunuli dál. Začínám mít strach a ostatní zřejmě také. Máme pár důvodů. Magnety, co drží antihmotu jsou napájeny elektrikou, a ta se z neznámých důvodů špatně vede laboratoří. Brzy budeme nuceni tu zůstávat přes noc a dodávat jim baterie...

3.4.
Mám divný pocit. Všichni se k sobě začali chovat nepřátelsky. Jakoby ani jeden z nás nechtěl přiznat, že jsme nic neudělali. Neposunuli se vpřed. A vedení na nás tlačí.

4.4.
Dneska Harry vybouchl a seřval Mary, že špatně vypočítala výpočty. Brečela a řvala na něj taky. My jsme s Carlem jenom tiše přihlíželi. Začalo tu rivalství. Každý z nás chce projekt jen pro sebe, každý z nás chce udělat ten velký objev a být slavný. Nechce být jen ,,ten z tý bandy pošuků"
Všichni na sebe tlačí navzájem.
Mám strach, že se tu navzájem pozabíjíme, dokud něco nevymyslíme.

7.4.
Je tady to, čeho jsem se obával.
Budeme muset dělat hlídky u baterie. Slábne.
Dnes v noci bude hlídat Carl, vydupal si to. A navíc by asi bylo nemožné mu odporovat. Je vysoký skoro dva metry, doslova hora svalů. Udivuje mě to, v životě jsem takový typ vědce neviděl...
Každopádně jsme si zabral čtvrtou noc, nechci je rozhádat-

10.4.
Dneska mám hlídku. Doufám,, že neusnu. Už teď, v devět hodin večer se mi klíží víčka.
Jdu si pro kafe.

-

K řečnickému pultu přistoupil vedoucí laboratoře. Upravil si kravatu a odkašlal si.
,, Netuším, co se večer 10.4. stalo, ale policie po tom neustále pátrá. Náš nový vědec byl pravděpodobně unesen, o čemž svědčí i stav jeho laboratoře. Více vám poví komisař." ukončil svoji krátkou řeč prošedivělý muž s bradkou a odstoupil od řečnického pultu s mikrofonem.
Upíraly se na něj oči všech novnářů, objektivy všech kamer a foťáků.
Jeho nejnovější věděc, který pracoval na projektu Kernel, byl unesen.
A antihmota ukradnuta.
Pořád byl ale znepokojený, jak mohla antihmota zmizet. Magnety na držáku byly bez energie, nádoba s vakuem byla prázdná a antihmota pryč.
Nemohl ji někdo jen tak vyjmout z jejích útrob a společně s vědcem odejít. Je to nemožné.
Tahle záhada chtěla vysvětlení.
Večer poté, co policie prohledala celou laboratoř a vyzpovídala kolegy uneseného, vedoucí laboratoře si sednul k pásce, na které měly být údajně zvukové a video záznamy. Policie ale zjistila, že jsou nepoužitelné, nic na nich není.
Ale vedoucí si to nechtěl dopustit. Museli udělat chybu.
Zapnul pásku, kterou společně s policejním komisařem shlédli asi stokrát, ale ani jednou se na ní nic neobjevilo.
Nic se neozvalo, ani se neobjevilo video.
Vedoucí si povzdechl.
Najednou se ozval šum.
Polekaně sebou trhl a podíval se na obrazovku. Po asideseti sekundách šumu se objevil videozáznam.
,, Proboha" vydechl.
Viděl jednu postavu. Svého ztraceného vědce, jak leží na dece vedle magnetu, kterému rychle docházela energie. Bylo to vidět na malém displeji.
Najednou sebou vědec na záznamu trhl, uvědomil si, že nedoplnil baterii. Začal utíkat do skladu pro novou, a když se do záběru po minutě vrátil, bylo už pozdě. Malé světýlko, těch jediných 30 miligramů antihmoty na celém světě, vybuchlo.
Ale vybuchlo... Jinak.
Celá nádoba se zachvěla a ozářila celou laboratoř čistým bílým světlem. Vědec na to šokovaně přihlížel. Najednou se světlo smrsklo a plulo skrz nádobu ven. Muž stál jako přikovaný k zemi, nemohl se ani hnout.
Světlo se začalo opět zvětšovat, ale tentokrát do až příliš známé podoby...
Před vědcem stála malá stříbrná postava s ženskými rysy a svítivě bílýma očima. Zírala na něj, světlo z těch neuvěřitelných očí ozařovalo tmavou půlnoční místnost, její pokožka vypadala... Leskle...
Vedoucí laboratoře si promnul oči, jestli pořádně vidí. Najednou se šum přepnul na špatně zachycený zvukový záznam hlasu.
,, K-kdo jsi?!" vyjekl vědec.
Postava na něj stále nečinně koukala.
,, KDO?!"
,, Jsem to si hledal, ale nevěděl si, že to je všude..." ozval se hlas postavy. Zněl jako jemné zrnění.
,, COŽE?" nechápal.
,, Hledáš celou podstatu všeho. Nic, které tvoří všechno..."
,, P-proč vypadáš... TAKHLE?!" couval od tvora.
,, Proč se ti jevím jako žena?" plula postava proti němu. Žárovky na stropu zhasly.
,, Všechno pochází z ženy. Ženy rodí děti, další vývojové články. Ženy se o děti starají. Starají se o muže. Do poslední chvíle. Proč myslíš, že se říká Matička příroda? Matička Země?"
,, L-lidi tohle není sranda... Vypněte ten hologram!" vyjekl vědec.
,, Já stvořila všechno okolo... Všechny atomy, každý kousek lidského těla, každou věc v universu... Hvězdy, planety, moře... Každou molekulu, každý atom, každý kvarek..." natáhla k vědci ruce, které se leskly v záři jejích očí.
,, Vytvářím je..." pokrčila jeden prst, kterým vědci roztáhla tělo do šířky. Natáhla se jeho kůže a svaly, cévy a nervy se potrhaly, v nahrávce bylo doknce slyšet praskání kostí. Vědec bolestivě zařval a rozplakal se.
,, Starám se o ně..." pustila jeho nové části těla na zem.
,, Hraji si s nima..." roztáhla jeho krk, bylo vidět do vědcových útrob, byla vidět proudící krev, hrtan a hlasivky. CHtěl vykřiknout šílenou agónií, ale kvůli protrženým hlasivkám to nedokázal.
,, A ničím je..."
V tu chvíli se nahrávka ponořila do tmy. Na obrazovce počítače, na všech displejích, co byly okolo něho, dokonce i na mobilu vedoucího, který měl vedle ruky se objevil bílý nápis.
JSEM VŠUDE

Small creepypasta

7. října 2017 v 0:35 | Jonny
Creepypasty nemusejí být jen ty, které zabírají tři a půl stránky. Nemusejí obsahovat hluboký příběh aby nás vyděsily. Nejkrásnější na creepypastách je v tom, že klidně nemusejí být ani odstavec dlouhé a stejně splní sůj účel...

Don't open your eyes
Poslední den měsíce vždy zatáhni žaluzie nebo závěsy než jdeš spát. Jestli uprostřed noci uslyšíš ťukání na okno, neotvírej oči.

Jestli jsi jeden z těch méně šťastných lidí, uslyšíš toto ťukání na okno. Není to tvůj kámoš, tak drž oči zavřené.Zvuk bude hlasitější a ťukání rychlejší a rychlejší. Nenech svou zvědavost nad sebou zvítězit; nehýbej se. Ztratí to svou trpělivost, začne to do okna bouchat. Tvé okno se bude chvít a třást a zvuky budou stále hlasitější. Bude to zuřivě tlouct do okna, budou se z toho třást okenní tabule, okno se sice nerozbije, ale pro lásku boží, NEOTVÍREJ TY OČI. Nehledě na to, jak moc jsi vystrašený, nehledě na to, jak moc se ti chce křičet, předstírej, že neslyšíš, že stále spíš.

Po nějaké době zvuky přestanou. Nenaleť na to, měj pořád oči zavřené. Zkus usnout, jestli to dokážeš. Nevstávej a neotvírej oči dokud nevyjde slunce.

Ti kteří oči otevřeli.... no, nikdo neví, co se s nimi stalo.

Cave creature
Byl jsem jednou s tátou lovit kojoty a rysy. Můj táta měl pušku AR-15; mně teh dy bylo 15 let a žádnou jsem neměl. Párkrát jsem střílel s tátovou pistolí 45, ale to bylo vše. Slyšíval jsem vytí kojotů a viděl jsem je mihotajíc se okolo, jak hledají jídlo. Možná hlodavce nebo jiné věci, které rádi jedí.

Znělo to, jako kdyby byli přímo vedle nás. A najednou prásk, prásk, prásk! Byly vypáleny tři střely. Ohlédl jsem se, co se stalo, a viděl jsem na zemi mrtvého kojota; krev byla všude.

Otec se mě zeptal, jestli bych mu ho nepomohl přemístit vedle blízkého stromu, a pak jsme šli pro další náboje. Na cestě k autu se mě zeptal, jestli jsem se někdy nezajímal o mého dědečka a já řekl, že ano. Začal mi vyprávět příběh o tom, jak dědeček umřel. Řekl mi, že byli na honu v těch samých lesích, v jakých jsme právě byli my.

Vysvětlil mi, že tehdy měli báječný hon a potřebovali víc nábojů, a tak mu jeho táta řekl, aby pro ně došel do auta. Když se s náboji vrátil, jeho otec ležel mrtvý na zemi, napůl roztrhlý vejpůl, potrhaný a krev byla všude okolo. Řekl, že kdyby někdy měl šanci tak by tu věc, to zvíře, zabil. Popsal ho jako člověka, který ale chofil na všech čtyřech a byl pokrytý hustou, černou srstí.

Došli jsme k autu a vzali náboje. Táta sáhl pod sedačku a vytáhl glock 45. Řekl mi, že kdyby se něco podělalo, mám mu to vytáhnout z kapsy a střílet. Dal si pistoli do kapsy.

Když jsme se konečně vrátili k honu, šli jsme nejprve zkontrolovat našeho kojota. Všude byla krev, packa tady, kus masa tamhle a všude na okolních stromech krev. Byla vidět stopa, kudy ta věc šla a též stopa krve, jakoby za sebou zbytek kojota celou dobu táhla.

Ztuhl jsem. Mohlo by to být to zvíře, o kterém mi otec říkal? Podíval jsem se na otce a ten měl ve tváři velmi seriozní výraz; věděl jsem, že bude chtít jít po té věci, tom zvířeti. Věděl jsem, že nebudu schopný ho zastavit... Nemyslím si, že bych se ho vůbec pokoušel zastavit. Řekl mi abych se držel za ním a nabil pušku.

Sledovali jsme stopu asi tři minuty došli jsme k jeskyni. Měli jsme s sebou baterku, tak jsme jí zapli a vešli dovnitř. Ušli jsme asi 30 stop, když mi otec baterku dal a řekl mi, avych s ní mířil přímo před něj. Bylo slyšet nějaké zvíře, jak žvýkalo maso a rozkousávalo kosti. Popošli jsme ještě pár kroků dopředu a konečně jsme to spatřili. Hledělo mi to přímo do očí.

Vypadalo to přesně tak, jak mi to popisoval táta; vypadalo to jako člověk, bylo to na všech čtyřech a bylo to pokryto hustou, černou srstí.Stál jsem za svým tátou. Ta věc se na něj vrhla a prásk! Vystřelil jen jednou, ale nemyslím si, že to zasáhl a jestli jo, tak to té věci bylo jedno. Už to bylo u něj a drápalo se mu to po obličeji. Můj táta křičel. Ta věc ho skalpovala, vyloupla mu oči z důlků.

Vzpomněl jsem si, jak mi říkal o glocku 45, a když jsem se s očima plnýma slz podíval na podla hu, popadl jsem zbraň tak rychle, jak jsem jen dokázal. Zvedl jsem to zamířil to přímo na hlavu té věci a prásk! Koukl jsem se znovu na ono zvíře a začalo vydávat velmi vysoký křik. Zvonilo mi z toho v uších. Prásk! A zase, tomu zvířeti se prostě nechtělo umřít. Popadl jsem svého otce pro případ, že by byl ještě naživu a doufal jsem, že stále ještě žije.Prostě jsem se jen tak nechtěl vzdát.



Naštěstí auto nebylo daleko, takže jsem ho nemusel táhnout tak daleko. Dal jsem ho do auta. Všude byla krev. Sedl jsem na sedadlo řidiče a rychle odjel pryč. Už jsem nebyl ochoten tam strávit byť jen sekundu. Auto jelo tak rychle, jak jen mohlo. Konečně jsem se dostal k domu, kde jsem otce vzal a běžel s ním ke dveřím. Zeklepal jsem na ně a máma otevřela.

Přál jsem si, aby to nemusela vidět. Zařval jsem "Zavolej záchranku!" Dostala se k telefonu a zavolala jí. Snažili jsmese otci pomoct, než záchranka přijela, ale bylo to k ničemu; už byl pryč když konečně přijela. Jen ho naložili do auta a odvezli ho do nemocnice.

Přijeli k nám policisté a řekli mi, abych jim popsal tu věc, kterou jsem viděl, ale neposlouchali. Dělali jako bych byl blázen a zeptali se mě, jestli to nemohl být omyl. Řekli mi, abych je vzal na to místo, kde jsem to zvíře viděl. Dorazili jsme k jeskyni a byly tam pohozené náboje a dvě obrovské krvavé skvrny.

Pár let jsem putoval z blázince do blázince. Zůstal jsem tichý, s nikým jsem nemluvil; jenom by si mysleli, že jsem byl nějaký trhlý děcko. Pustili mě ven a řekám si, že ta věc furt někde venku je. A já dosáhnu své pomsty i kdyby nevím co.

Chemický dům hrůzy
Nastal zrovna pátek 13. A malá skupinka kamarádů se právě rozhodla jít stanovat. Když však začali stavět tábor, začalo šíleně pršet. Všichni se se zkaženou náladou nacpali pod deštníky a vyrazili směrem k lesu, kde by se mohli schovat. V dálce najednou spatřili světla a rozhodli se, že se k nim vydají. Přišli blíže a spatřili velmi staře vypadající sídlo. Jakmile přistoupili ke dveřím, otevřely se a oni bez váhání vstoupili dovnitř.
Jedna dívka si zapomněla deštník doma a ani si nevzala pláštěnku, a tak v nalezeném obýváku popadla první deku, kterou spatřila. Zdála se jí trochu vlhká, a tak si s ní sedla ke krbu, ve kterém plál jasný oheň.
Ostatní se mezitím šli podívat po zbytku domu. Zdálo se, že doma nikdo nebyl. Najednou se ozval uši rvoucí křik. Všichni se lekli a okamžitě běželi do obýváku, jen aby viděli svou kamarádku v plamenech. Než stihli něco vymyslet, křik ustal. Dvě další dívky a jeden kluk před tou scénou raději utekli, pouze jeden kluk zůstal stát.
Podíval se na stolek. Vedle koláče stála malá lahvička, ve které byla nějaká usazenina ve vodě. Vzal lahvičku do rukou a přečetl si název - Bílý fosfor. Rychle lahvičku položil a rozběhl se za ostatními.
Najednou uslyšel docela blízko velký výbuch. Země se otřásla. Po několika minutách zjistil, že celé jedno křídlo budovy se proměnilo v trosky. Tam, kde už byl dům v pořádku, byl kohoutek. Nad ním byla mapka domu a byly na něm vyznačené trubky. Pod mapkou bylo napsáno - Varování - plynný amoniak.
Chvíli přemýšlel a došlo mu, že jeho kamarád kouřil, ale téměř nic necítil. Musel si nejspíš zapálit někde, kde byla koncentrace amoniaku ve vzduchu dost vysoká…
Přiběhla k němu děvčata. Vysvětlila mu, že se rozdělili a ony také krátce poté uslyšely výbuch, a tak se vydaly po zvuku.
Pokoušeli se tedy společně najít cestu ven. Najednou se spustil v jedné chodbě alarm. Mezi nimi přistála plechovka, ze které začal unikat nažloutlý plyn, který smrděl po česneku. Jedna z dívek ještě stihla přečíst název na plechovce - Yperit. Na obou koncích chodby se začaly zavírat dveře.
Druhá dívka s chlapcem ještě stihli proběhnout dveřmi bez zasažení yperitu, avšak první dívka to již nestihla. Jen skrz dveře slyšeli, jak do dveří buší, kašle a křičí, ale za chvíli vše ustalo. Alarm se však zapnul i v této chodbě a dveře na druhém konci chodby se opět začaly zavírat; po zemi se začal vinout nazelenalý plyn, který oba identifikovali jako fluor. Dívka však těsně před dveřmi zakopla a už se nestihla zvednout.

Kluk se zděšením v očích našel východ. Zatáhl za kliku. Najednou na něj ze všech stran vyprskla kyselina solná a za strašlivého řevu se postupně začal rozpouštět. Od té doby majitelé stále čekají na další oběť svého chemického domu hrůzy.

Dítě noci

6. října 2017 v 22:53 | Jeff the Killer |  Lunawe Demonica/ Jeff the Killer
Zrovna svítilo slunce když jsem šel podzimním lesem. Vítr si hrál s mými havraními vlasy po zadek. Měl jsem svůj oblýbený černý kabát. Byl podzim. Rád jsem si chodil číst na hřbitovy. Asi jsem divný, ale já si s tím hlavu nelámu jako něktří. Prostě jsemm svůj. A to většina populace nedokáže. Lidé mne nudili svou hloupostí. A chováním. Štvali mne, proto jsem měl raději samotu věčnosti. Ano věčnost je nekonečná. A ti, kteří chtějí být jako já ať si to rozmyslí. Musím stále přemýšlet jestli jsem před těmi třista lety udělal správné rozhodnutí. Ne já vlastně neměl na výběr. Přišel sám od sebe. Přišlo to nečekaně. Chtěl společníka pro krutou věčnost. Tehdy má žena zemřela. A já chtěl vše vzdát. Vyhledával jsem smrt všude. No, ale tato nabídka byla zamímavá.

Spíše mi jen prokousl tepnu a udělal ze mne dítě noci. Nočního lovce. Lidi jsem už v té době neměl rád, takže lovy mi problém nedělali. Lovil jsem s chutí, šílenstvím a vášní. Ano mile rád jsem si hrál s jídlem. Ta chuť čerstvé lidské krve dávající sílu a život. Ani kapička nazmar. Byl jsem elegantní lovec pusté noci. Byl jsem ktutý a mé srdce dávno nebilo. Bylo chladné jako led či mramor. Alespoň jsem ztratil city a emoce, takže jsem necítil ani bolest po mé lásce. Ani lásku už dávno necítím. Jsem jen chodící prázdná schránka. Cítím jen tu prázdnotu věčnosti jinak nic. Ano tehdy jsem se stal upírem. A tento život miluji. Ano sice jsem tehdy prahl po smrti, ale toto je stokrát horší než smrt. Dlouhé prázdné noci které snad nikdy neskončí. Ano nesmrtelný dravec noci. Slunce by mne zabilo. Spálilo v prach a popel. Takže mám způsob částečného úniku. Ne každý má na věčnost koule jak se říká v tomto století. Ano sto let jsem prospal na starém hřbitově ve své rakvy. Protože už mne život moc nudil. Ale i přes to, že jsem nic necítil jsem začal toužit po společníkovy jako kdysi můj stvořitel, ale toho zabili lovci takže jsem zůstal sám. Začal mi chybět něčí dotek, něčí slova. Prostě kdokoli na tu samotu prázdné věčnosti. Ano i já po třista letech bloudění tou temnotou jsem začal toužit po společníkovy. Musel jsem se skrývat před tím světem venku. Neznal jsem ho dostatečně dobře. Potřeboval jsem průvodce nového světa. Už mne unavovalo se jen skrývat. Chtěl jsem tu prázdnotu něčím zaplnit. Tak jsem začal zkoumat více nový svět. A pak jsem ji zahlídl. Byla mladá a krásná. Měla červené vlasy po ramena a černé šaty. Vypadala jinak než ostatní lidé, které jsem doposud viděl.

Začal jsem ji sledovat. Nakonec jsem to nevydržel a začal ji pozorovat jak spí. Když spala měl jsem tak zvláštní pocit na hrudi. Ten na, který jsem dávno zapoměl. Díky této ženě se mi postupně začali vracet lidské emoce. Takže návaly zmatku. Nevěděl jsem co s těmi zkurvenými emocemi dělat. A i jsem si vzpoměl na tu bolest když mi zemřela před třista lety má milovaná žena. Bál jsem se že se mi to stane znovu. Bál jsem se, že ztratím další. Ale nakonec v tom výbuchu emocí ve spánku kousl a napil se její lákavé vůňe její krve. Pil jsem a pil. Tak lahodná krev. Takovou jsem za celou věčnost neochutnal. Byla tak chutná, že jsem ji málem zabil. Ale jen tak těsně před posledními loky jsem se prudce zastavil. Škubl jsem sebou když jsem si uvědomil, že jsem málem zabil svou novou lásku. Ta se, kterou jsem chtěl znovu začít. Nový život. A já ji málem zabil! Zděsil jsem se svého prokletí. Tedy až teď jsem to začal brát za prokletí. Maltně otevřela oči skoro bez dechu...zamhouřila oči a pronesla " To jsi ty lásko?" byl jsem zmaten. Myslel jsem si, že nikoho nemá. " Neboj lásko. Ty jsi mne nepamatuješ?" pronesla umírajíc. Zarazil jsem se. Nakonec jsem si drápem prořízl tepnu na zápěstí a začal ji do úst kapat svou krev. I když úplně nepochopil co právě dělo moc času ji od smrti nedělilo. " pij" přikázal ji. Ona na pokraji smrti se zvedla vzala jeho ruku do své a začala pít. Začala vypadat lépe. Pak se začala zmítat v křečích na posteli. Nakonec to ustalo. " mám hlad lásko" pronesla s tak šťastným výrazem, že jsem to už vůbec nechápal. "To jsem přeci já. Tvá žena." pronesla a políbila ho.


VampireGirl

6. října 2017 v 15:41 | HorrorCarol |  HorrorCarol stories
Byla krásná chladná noc když seděla v okně a hleděla na krásný měsíc v úplňku.
Přemýšlela nad tím jestli jí život upírky baví jestli se před těmi třemi lety rozhodla zprávně.
Pach krve a žízeň po krvy jí lákala už jako člověka proto věděla,že na jednu stranu se rozhodla zprávně.
Bohužel ale byla nešťastně zamilovaná do jednoho lidského kluka moc dobře věděla,že ho nemůže mít.
Ten kluk byl přesně podle jejich přectav dlouhovlasatý bloňďak s modrými očima.
Ona byla černovláska s modrými očima a gothic stylem už proto se rozhodla být upírka.
Sarah tak se jmenovala naše upíří dívka ale nikdo z klanu jí neřekl jinak než upír andílek.
Protože tvář měla v podobě andělaa taky byla i tak hodná a laskava jako jediná z klanu pila jen krev zvířat.
Sarah bylo 20 let když se stala upírkou od té doby uběhli tři roky myslela si,že byt upírkou bude zábava ale nebyla.
Alespoň ne podle ní ostatní členové klanu se bavili ale ona ne nebyl to typ zábavi jaký ona by si přála.
Proto tu krásnou chladnou podzimní noc kdy hleděla v okně na krásný měsíc v úplňku a byla hodně smutná.
Nikdo ani za ní do pokoje nepřišel nestarali se kde je jejich andílek protože v tom to klanu se nikdo nestaral o nikoho každý si mohl dělat co se mu zlíbí.
Možná proto jí teď bylo takové smutno chyběla jí láska a obejmutí pokterém tak prahla.
Sarah často se zavírala do svého pokoje aby byla sama a nemusela být s ostatníma ve společenské místnosti.
Jednu noc kdy zas seděla v okně a hleděla na oblohu a do lesa si řekla,že by se měla jít projít a to také udělala.
Procházku přitom spojila i z lovem a ulovila si králika a pochutnávla si na jeho krvy.
Vždy když pila krev nějakého zvířete tak byla nejšťastnější a také když byla sama.
Sarah byla už i jako člověk hodně uzavřená a samotářská to se nezměnilo ani po proměně v upírku.
Vždy když se v sídle konali upírské orgie ona odcházela přes les na blýzký hřbitov aby u toho nemusela být a poslouchat to.
Přišlo jí to velmi nechutné a hnusné,že se milují bez lásky to ona si neuměla přectavit žeby se milovala bez lasky.
Toho kluka do kterého byla zamilovaná právě podkávala na tom nedalekém hřbitově.
Tu noc kdy tam zase zašla aby byla sama a v klidu tak ho tam viděla stát u hrobu jedné mladé dívky neodvážila se k němu přiblížit to neudělala ani jednou za celou dobu co ho tam potkávala.
Ale tentokrát se jí to nezdalo stál u toho hrobu té dívky a byl velmi smutný.
Hodně váhala jestli opravdu zaním jít nebo ho nechat být tak jako vždy.
Nakonec se rozhodla,že zaním zajde a zeptá se ho proč je tak smutný.
Když k němu došla podívala se na něj a zeptala se ho co se mu stalo on odpověděl,že mu umřela přítelkyně.
Byli prý spolu tři roky byla važně nemocná a musela podstoupit transplantaci srdce bohužel tu nepřežila.
Sarah ho obejmula a řekla mu,že jí je to moc líto on jí odpověděl,že moc děkuje a co prý ona děla tak pozdě v noci na hřbitově.
Odpověděla mu že je gotička a ti milují noční procházky po hřbitovech.
On jí odpověděl tak to jsme na tom stejně jsem taky gotik.
A tak se pomaloučku seznamovali až jednoho dne jí Erik řekl jsi velice krásná Sarah nechceš bydlet semnou a zaplnit mou prázdnotu?
Nevěděla co má dělat a co hlavně odpovědět věděla,že jako upírka by neměla žít s lidským tvorem.
Ale Erika milovala od první chvíle co ho poprvé zpatřila na hřbitově.
Tak mu odpověděla,že by ráda ale bohužel nemůže ať se na ní nezlobí.
A od té doby Sarah a Erik se už neviděli ani na tom hřbitově protože Sarah tam přestala chodit.


Námořník a jeho pout...

5. října 2017 v 1:00 | Jeff the Killer |  Lunawe Demonica/ Jeff the Killer
zdar námořníku
jaké jsou tvé plavby?
zlé, temné a bouřlivé
lod se začíná potápět
právě uhodil blesk..
a kormidelník se utopil...
nebo dostal infarkt?
nebo ho spalil blesk na uhel?
Koho to zajímá...koho to sere.
mně ne....
lod se potápí a já plavu zatím nad hladinou...
ale né na dlouho.
konečně...
že by to přicházelo?
vlny houpou s lodí sem a tam.... tříští jí o útesy...
a já musela kurva opět vyplavat na ten zkurvený pustý ostrov...
kde to vypadá jako po zombie apokalypse...
nikde nikdo..
vše na uhel...
země spálená ...
všude kostry a lebky...kosti uhynulých zvířat...
všude cítit pach smrti...hniloby a krve...
Černé zbytky ohořelých stromů...
a havrani a vrány... živí se zbytkama hniloby...zvířat..
a ohořelým masem...neviných malých dětí...
hnijícím zetlelým zbytkem masa...z těch malých tělíček.
Vyhořelé vesnice zdejších obyvatel...
Pustina všude...
jejich chýše..se promněnily v popel a prach...
Vrány a havrani přestávají mít co žrát...
ty mohou odletět do jiných krájů...
Ty nezahynou hlady...
Ale co já?
Že by to konečně přišlo?
Ne ještě ne...ještě jsem nepadla...
Ještě musím setrvat na tomto zasraném pustém ostrově...
A čekat až padnu..
plazit se po kolenou.
A čekat na konec..
až to konečně přijde...
Můj čas odchodu..
Můj čas svobody...
Čas mého osvobození...
Konec té útrpné bolesti což spaluje celé mé tělo, hrud...

Na konec toho pozemského utrpení...

Ze záhrobí

5. října 2017 v 0:57 | Jeff the Killer |  Lunawe Demonica/ Jeff the Killer
ze záhrobí

Adriana. Jmenovala se Adriana Lowesowá... žila v kryptě na jednom místním hřbitově... Měla odděné černé korzetové šaty až na zem...dlouhý černý závoj, který ji zakrýval obličej...lolita kloubouček ve vlasech...měla dlouhé bílé vlasy až na pas...měla mrtvolně bílou plet a červené zářivé oči, které byli černě orámované a černé rty... Ze své rakve vylézala jen po setmění... potulovala se po hřbitově a vyhlížela svou obět... Chůzi měla jako duch... Ale byla démon noci...dítě noci... k dáblovy se dala po smrti své jediné lásky... Má v sobě obrovskou bolest. Je samotářská a uzavřená. Po smrti Maria Lowese jejího manžela se kterým žila 50 let prodala duši dáblovu... ted je démon, který přináší dáblovi oběti a živí se krví... Její duše je mezi životem a smrtí... není živá ani mrtvá... Bloudí ve světě temnoty... Jednoho večera se na onom hřbitově zjevil jeden vlkodlak, který sem zabloudil z dalekých končin... Když Adriana zrovna bloudila po hřbitově... napadl ji... Prokousl ji hrdlo... a rozerval ji na kousky... a její srdce sežral.... ale pak začal litovat...

Zmizela na onen svět... Do pekel věčných...

Monstrum

4. října 2017 v 23:22 | Jeff the Killer |  Lunawe Demonica/ Jeff the Killer
Měla krátké havraní vlasy a černé oči. Bledou kůži a zuby jako břitvy. Milovala čtení knih na hřbitově. Lidé se ji báli a tvrdili, že že je čarodějnice či upír chtěli ji stále upalovat či po ni šli s kůly. Byla tajemná a temná princezna. Žila v opuštěném domě u opuštěného hřbitova se starými náhrobky a sochy andělů. Ale působila relativně normálně, ale i když i v její lidské podobě lidem přišla strašidelná až děsivá. Milovala děsit ty ubohé tvory jménem lidi. Nenáviděla lidstvo. Lidé ti podřadní červy. Ano vždy se šíleně creepy pomalovala a šla po večer ven. Večer chodila děsit lidi. Jednou jeden mladý hoch zabloudil do jednoho opuštěného domu kde zrovna hodovala. Všude kusy lidského masa. Žluté oči prozařovali tu temnotu. V ruce držela lidskou kost, kterou ohlodávala jako zvíře. Krvavý úsměv. Všude lidská zatuchlá mrtvá těla. Ty žluté temné oči se zaměřili na něj. Stuhla mu krev v žilách. A nebyl schopen pohybu. Zděšením. Zahlédl její pravou podobu. Žluté temné oči , drápy, černá křídla jako netopýr a děsivý úsměv. Hned co ohlodala kost co zrovna držela v ruce vrhla se po něm. Drápy mu rozsápala tělo. A srdce a oči snědla. Milovala čerstvé jídlo. Dům mrtvol. Ano ze svého sídla měla dům mrtvol. Milovala tu vůni hnijícího masa. Zetlelá mrtvá těla byli po celém opuštěném domě. Byla démonka. Ale jediná svého druhu. Něco jako upír, vlk, anděl. Vzhledově byla psychopatická a krásná. Svým způsobem lidi přitahovala . Byla něco jako sukuba. Ale byla poloviční sukuba, především démonický anděl, upír, vlkodlak. Takže živoucí monstrum na lidském světě. S neskutečnou mocí a sílou měla mnoho magických schopností. Žhnoucí žluté oči svítili do temnoty domu a temnota prosakovala zdejší atmosféru. Zrovna se blížila krutá zima, kterou milovala. Milovala krásu noci. Byla něco jako ďábel v ženském těle. Uměla měnit podoby. Byla nádherná. Ale pro lidi temná až děsivá. Pro lidi byla monstrum. Milovala tu chuť krve, a čerstvého lidského masa. Milovala tu temnotu své duše. Ano milovala ten strach v lidských očích a vždy se tak šíleně smála. Milovaka děšení lidí. Někteří lidé dostali infark jak uměla vyděsit. Byla šílená. Milovala chuť lidských srdcí a očí. A ze zubů si dělana náhrdelníky a z vlasů skalpy. Byla téměř nezničitelná živé neživé monstrum.

WolfMoon

4. října 2017 v 21:40 | HorrorCarol |  HorrorCarol stories
Jednoho krásného večera byl nádherný úplněk a nádherné hvězdy já seděla v okně a hodně jsem přemýšlela měla jsem hlavu plnou myšlenek.V tom jsem uslyšela v lese u kterého jsme bydleli vytí to mě dost zarazilo nikdy dříve jsem ho neslyšela.Byla jsem velmi zvědava a tak jsem se vydala do toho lesa přímo za tím vytím.Našla jsem tam zraněného vlka chtěla jsem mu pomoci ale samozdřejmě na sebe ne nechal sáhnout.Dvakrát mě pokousal ale i přesto jsem se ho snažila přesvědčit o tom,že mi může důvěřovat,že mu neublížim.Asi po hodině mi začal důvěřovat a přišel ke mě blíže abych se na jeho ránu mohla podívat.Hned jsme se zkamarádili a já mu dala jmeno WolfMoon protože jsem ho poznala při úplňku.Spoustu dní jsme se zbližovali a spřátelili jsme se.Ale když byl další úplněk tak se s WolfMoonem něco zvláštního dělo byl hodně agresivní.Vystartoval po mě a zakousl se mi do krku kdyby tam nepřišel můj otec tak asi umřu.Od té doby se WolfMoona bojím a nedůvěřuji mu přesně tak jako on nevěřil mě když jsme se poprvé sešli.WolfMoon odešel po té tragédii do lesa tam odkud přišel.Nebyla jsem schopná mu odpustit co mi udělal a proto jsem se ani za ním nerozběhla abych ho zastavila když se rozběhl do toho lesa.Otec WolfMoona chtěl utratit ale já mu to nedovolila raději jsem mu řekla ať ho nechame odejít do lesa.Pak jsem každý úplněk slýchávala WolfMoona výt na měsíc kolikrát se mi zdálo,že to vytí bylo jako smutné.Jako bych WolfMoonovy chyběla je pravda,že i když jsem mu nemohla odpustit to,že mi prokousl krk který jsem měla teď hodně zohavený tak i přesto mi chyběl. Moje nejlepší kamarádka která semnou chodívala WolfMoona venčit se mě ptala jestli mu to jen přeci někdy neodpustím a nevydám se zpátky pro něj do lesa.Já jí odpověděla,že nevím,že to ještě pořád je velmi čerstvé a bolestivé zklamání.Samozdřejmě,že to chápala a dál o tom nemluvila ani mě nepřemlouvala.Často jsem koukala na naše společná videa a fotky s WolfMoonem.Jednou když jsem slavila 20 narozeniny tak jsem u našeho baráku zahlídla WolfMoona jako by mi přišel popřát koukal na mě.Tak jsem přišla k plotu a on také přišel blíže k plotu.Oba jsme zůstali na jedné straně plotu já protože jsem se ho furt bála a vypadalo to jako by to WolfMoon chápal koukal na mě svými smutnými očima.Chtěůa kse, ho obejmout ale strach mi to nedovoloval.A tak jsem mu jen přes plot podala ruku a on mě packu a rozloučili jsme se.Od te doby jsem WolfMoona více neviděla ani neslyšela.

Chat

4. října 2017 v 21:21 | Jeff the Killer |  Vaše příběhy- Příběhy co mne zaujaly
To asi neumím...stačí když se zabiju?
Proc zabit
BráchaNech toho!
Jdu
Proč
Chci umřít
Já též
Už sem skoro u kolejí slyším vlak

Zima a vánoce

4. října 2017 v 19:36 | Jeff the Killer |  Lunawe Demonica/ Jeff the Killer
Byla jedna zamilovaná dívka. Jmenovala se Emma a pocházela z malé vesničky avšak odstěhovala se do města. Bylo ji devatenáct let. Měla červené oči a bílé dlouhé vlasy, chodila v černých dlouhých šatech na spůsob viktoriánské éry. Byla bílá a ledová jako led. Pocházela z doby Romantismu. Byla jediná co z rodu nebyla zničena lovci. Její rod měl, ale kořeny už ve středověku v jedenáctém století. Ale ona vznikla až v Romantismu. Byla nemrtvá. Ale ne tak úplně. Byla zvláštní druh bytosti. Sic byla na spůsob upíra a živila se krví upírem nebyla. Byla podobnější démonům a andělům. Střižená prastarou čarodějnickou naukou.

Byla hodně silný druh a proto přežila a dožila se dnešní doby. V její pravé podobě ji však v moderním světě nikdo nezná. Působí jako autistická dívka co má svou zálibu a nosí čočky jen nikdo neví, že čočky nenosí. A na bílo se dá odbarvit ne? Dalo by se říci, že působila jako temnější člověk s ostřejšími zoubky. Jelikož nevycházela moc mezi lidi tak se o ni skoro nikdo nezajímal. Jen vždy o hodině vlka zmizela na lov. A jelikož byla známá jen v goth subkultuře nikdo ji nepodezíral. Tedy až na jednoho muže, který ji sledoval těmi podezíravými pohledy.

Avšak byla oblíbená. O Vánocích přišla o celou svou rodinu. Zaútočili na jejich sídlo lovci s vlkodlakami. Jediné ji se povedlo utéci jako malé. Devatenáct ji je už tak 300 let. Co se týče života ve fyzickém těle. Její celkový věk je tak 5 000 let. Vyvraždila mnoho vesnic i měst. Je to poloviční démon a poloviční anděl. O to více je nebezpečná. Malá drobná postava a nelidsky krásná. A děsně sexy. Především se mstila těm co vyvraždili její rod a vytvářela si své bojovníky. Už několik staletí vedla nekonečné války s lidmi. Nenáviděla lidstvo. Jednu rodinu třeba zlikvidovala tak, že jim podpálila vánoční stromek a pak je děsila ve své pravé podobě. Svými dlouhými drápy škrábala do oken a zdí. A jen s úsměvem sledovala jak jejich těla pomalu hoří. Z jejich hořících těl sála krev.

A pak se tiše smála. Tiše? Spíš na celé kolo. Tak nějak nenáviděla Vánoce. A nenáviděla kecy o Bohu. Mohla měnit tvar i vzhled. Na Vánoce vždy řádila nejvíce. Díky své drobné postavě si uměla hrát na malou opuštěnou holčičku. Tak ji většina rodin pustila do svých domů. Jednu rodinu vavraždila tak, že jim vyřezala orgány z těla a pak je sežrala. Ani kosti nezbyli jen louže krve a opět zapálila vánoční stromeek další byl zamilovaný pár tehdy byl zrovna valentýn. Zrovna se milovali v posteli když je rozsekala sekerou na kusy. Krev stříkala všude. O Vánocích však lidi škvařila elektrickým proudem, drtila jim konečky prstů v drtičce či jim vypichovala oči a pak je mučila k smrti.

Jelikož milovala led a zimu tak něktěré přikovala nahé ke stromu do zmrzlé půdy nechala je tam tak hodinu a pak je postupně rozřezala motorovou pilou. Jiné zase polila benzínem a zapálila. A takto jednou po světe zahlédla jeho. Mladíka s černo-modrými dlouhými vlasy dlouhým černým pláštěm a mečem. Jedno oko měl žluté a druhé fialové. Byl z řádu Černého havrana. To bylo poznat dle jeho očí. Zamilovala se. Na první pohled. Černí havrani byli démoni, kteří se živili lidskou energií a lidskou bolestí avšak nenáviděli bytosti jako byla ona. Takovým bytostí bylo více. Avšak on se do ní otiskl a na halloween měli svatbu. Tyto dva druhy bytostí se spojili dohromady proti lidstvu. A na Vánoce lidstvo padlo. Lidé na celé této planetě byli vyhlazeny.


Kdo bude chtít být spoluadmin

4. října 2017 v 17:46 | Lunawe Demonica/ Jeff the Killer |  Blog a o nás
Dobrá kdo rád píše creepypastu a horory či mystické příběhy je vítán u nás. Kdo bude chtít na tento blog psát své práce či bude chtít mít na tomto blogu zveřejněnou svou práci at napíše na email: creepypastaandmysterious@seznam.cz . Kdo bude chtít být spoluadmin at napíše.Zatím jsme dvě. Hledáme lidi do týmu co něco takového píšou. Játento blog vedu, ale může se psát kdo bude chtít a ozve se mi. Budu ráda za vaše příběhy, povídky či tajuplné zážitky. Takže se bavte a přeji příjemnou zábavu. Tak máme jednoho překladatele. Jsme tři tudíž.

Venku padá listí

4. října 2017 v 17:15 | Lunawe Demonica/ Jeff the Killer |  Lunawe Demonica/ Jeff the Killer
Venku padá listí a slunce svítí. Cesty poloprázdné a téměř tiché. Na to že byl podzim na pokraji se zimou bylo i teplo. Paprsky zalévali přehradu a krajinu. Taková melancholická nálada. Musela do obchůdku, ale nikam se ji nechtělo. Předtím ano, ale už ne. Seděla za počítačem a přemýšlela ani nevěděla nad čím. Znáte to taky? Takový zásek ve všem a nic se vám nechce? Hudba hrála a ona se nutila k tomu se zvednout a jít. Ale nechtěla mezi lidi. Nechodila mezi ně. Tak si šla smotat další cigaretu. S myšlenkou, že pak půjde. No uvidíme. Dopila poslední kapku růžového vína. Tak se tam nakonec vykopala. Pustila si švédskou hymnu a vytáhla chleba a darovanou domácí paštikou.

No jo vesnice. Milovala to zde. Jediné místo kde ji někdo měl i rád. Přijali ji mezi sebe. Bylo ji smutno ale i trochu radosti? Neví. Divný to stav. Blížili se Vánoce a o to více byla deprimovaná. Nevěděla proč, ale nenáviděla. Minulé vánoce rok zpět chtěla skočit pod metro. No nakonec skončila z města na vesnici. Šla na balkon a opět pozorovala holé stromy a listí. Přehradu a krajinu. Slunce už zapadalo. Blížila se tma. Bylo ji divně. Zapálila cigaretu. Cítila se jako před zombie apocalypsou. Někdo zazvonil. Byl to její kamarád. Dnes slaví své narozeniny a chce ji mít večer na oslavě. Bolí ji hlava a není ji dobře takže neví. Pár dnů zpět ji někdo vykradl účet a má sto chutí si vystřelit mozek z hlavy. Už nedává vážně nic. Bleskly ji hlavou slova písně...

konec
něco začíná pro jiné
konec
neznám slovo začátků

někdy je strach silou
jako když se ztrácím
tentokrát to musí zkončit

rád bych znovu žil
rád bych viděl, co jsem pokazil

Propast 2015

4. října 2017 v 15:55 | Lunawe Demonica |  Lunawe Demonica/ Jeff the Killer
Stála tam sama..beze slov..a dívala se do té propasti..Přemýšlela...se slzami v očích...a bolestí v hrudi...Přemýšlela o tom...zda být či nebýt.Zda ji zde ještě vůbec něco drží...V hlavě se ji honily myšlenky...o tom jestli to udělat nebo ne...Slzy stále stékali z jejích navlhlých očí od slz, které stále tekli..a ta bolest v hrudi...Dívala se stále dolů do oné temné černé propasti...S úmyslem skočit..Stála tam pořád v proudech slz jako hrách..
Ale pak si vzpomněla na něj... na jedinou osobu, kterou tu kdy měla...Na jedinou osobu, která tu pro ni vždy byla...Na jedinou osobu, která ji zbyla...A díky té osobě se rozhodla zůstat...Jediné a poslední světlo v tunelu...Jediná a poslední hvězda na nebi...

Jenže i ta jediná hvězda na nebi vyhasla...Zmizela z nebes...Odešel...On odešel...
Milovala ho víc než kohokoli...Byl pro ni vším...On byl její život...To jediné co ji zde na tomto prohnilém světě drželo...

Jenže...Odešel..Beze slova..Nechal ji samotnou...Stát uprostřed davu...
Zůstala jen bolest...slzy..zármutek...a vzpomínky...
Díky němu za ty roky poznala opravdové štěstí...To nefalšované...Byla štastná... s Ním..Milovala ho...víc než kohokoli kdykoli...To pouto bylo silnější než cokoli..bylo silnější než přátelství...než láska...z obou stran...Ani jeden nevěděl...co je to za pouto..Bylo to silnější než oni...Na ten jeho úsvěv...a uhrančivé oči nikdy nezapomene...Na jeho doteky...okusování krku...Pod jeho dlouhé havraní vlasy...už se nikdy neschová...Jeho tváře nedotkne...Na ty západy slunce nikdy nepodívá...

Zbyla jen prázdnota...a neuhasitelný zármutek...Temnota pohltila celou její duši...srdce...tělo..Bloudí v temnotách...a nemůže najít cestu ven...Už přestala hledat světlo..Vzdala to...Už nemůže dál...
Léto prochlastala...profetovala..a prohulila...Ale ted už ani to nepomáhá...Uzavřela se tak hluboko do sebe...Do svých myšlenek...do té bolesti...Do oných časů...Které už jsou jen minulostí...a vzpomínky...

Něco v ni zemřelo..Něco v ni zabil...Už má jen jeden směr...A to do onoho černého prosturu...Všechno v ni vyhaslo...i síla jít dál...Už nemá pro co žít...Už se nedokáže ani falešně usmát...A oči má už jen pro pláč...Ale už ani plakat nedokáže...Ostatní si začínají všímat jejích potlačovaných slz...Ale její slova jsou už jen... "Proč si to myslíš? To už je to na mě tolik vidět?" ...." No vypadáš na to..." tak nějak na tento způsob zní odpovědi...
Je na pokraji definitivního zhroucení...Už chodí zase i do jejích snů...A to ji deptá ještě více...Hrud ji puká...a srdce se snad rozkočí...Kdyby ji alespon ty měsíce nikdo neotravoval..s tím co se stalo...Kdyby ji to alespon nikdo nepřipomínal..už je s tím všechny posílá do prdele...Nedokáže ho vidět...Natož slyšet jeho jméno...Všichni ji otravují s tím co jí je...A to ji dovádí ještě k většímu šílenství...Už neví jak dál...

Nic už ji neuklidnuje...ani to co kdysi..to ji dovádí ještě k většímu šílenství...Chce zmizet...Rozevřít svá křídla...a odletět pryč..Daleko odtut...a nikdy se nevrátit...Chce ukončit tu bolest a prázdnotu...Už má jediný cíl...Odejít..Navždy..A Nikdy se nevrátit...Jít za světlem...a rozevřít konečně ty křídla...Odletí odtud...Odletí daleko pryč...A nevrátí se...Nikdy...Ukončí tu bolest a bude svobodná...Ví to...zmizí..Beze slova..A koho to vůbec zajíma? Koho kdy vůbec zajímala? Nikoho...Byla vždy jen hračka...Loutka...
Vše v ni zemřelo...Zbývá už jen zabít jen to malátné vysílené tělo...A usnout navěky...Ticho v hlavě...Kdy už přijde? Kdy ty hlasy kurva utichnou? Kdy už to skončí? Brzy...ted už to musí vyjít...Brzy...Blíží se to...Blíží...Konečně...Že by svoboda? Ticho? Hukot v hlavě...a ty myšlenky...At už je ticho...Zklapnětě už konečně! Hlasy...samé hlasy a bolest...slzy...má jich vůbec tolik? Nevím...Nevím...

Zabít ty hlasy...vymazat hluk...Zabít tělo..
Sama může být tady i tam...